[úvod] [1] [2] [3]
[4] [5] [6] [7]
[8] [9] [10] [11]
[12] [13] [14] [15]
[16] [17] [18] [19]
[20] [21] [22] [23]
[24] [25] [26] [27]
[28] [29] [30] [31]
[32] [33] [34] [35]
[36] [37] [38] [39]
[40] [41] [42]
[Jak to všechno začalo] [Víza] [Letenky] [Poslední přípravy]
Všechno začalo někdy v roce 1997 nebo '98, kdy nás náš kamarád Honza, toho času žijící u nás v Praze, ale také s australským pasem, pozval na oslavu Silvestra 2000 do Sydney. Byli jsme tehdy většinou buď ještě na škole nebo krátce po ní, takže jsme penězi zrovna neoplývali. Nápad to byl sice hezký, ale tehdy naprosto nereálný. Snad jedině Pavel trochu zauvažoval, ale po vyhodnocení situace a okolností, které se vyskytly, to pro tentokrát zavrhnul. Ale ten první "červíček" touhy podívat se do Austrálie se zavrtal pod kůži. Třeba někdy…
Ten rozhodující krok se udál na podzim roku 1999. Honza nám znovu nabídnul možnost strávit "dovolenou" u protinožců. To bylo v době, kdy se Honza rozhodnul vrátit se na nějakou dobu zpět do Austrálie. Měli jsme tedy využít možnosti, že je tam a že bychom to mohli mít o něco snažší. Já jsem se rozhodnul téměř okamžitě. Taková šance se už nemusí opakovat. Do této chvíle jsem ani nedoufal, že bych se tam mohl někdy podívat. Vždyť je to tak daleko...
A tak jsme začali pomalu, ale jistě domlouvat podrobnosti. Kolem Silvestra se přidal Pavel Cmíral a později potom ještě Mirka Kudláčková a Lucka Rychterová. Ideální počet. Shodli jsme se na tom, že nejlepší doba na návštěvu bude až po Olympijských hrách, které se konaly na podzim 2000. Ceny už nebudou vyšroubovány tak nahoru, mohly by spadnout zpět na normální úroveň a také letenky budou asi levnější. A tak definitivní termín i s ohledem na roční období a s tím související počasí v Austrálii byl zvolen na únor a březen roku 2001. Vymysleli jsme si už i itinerář naší cesty. Také ten byl zvolen s ohledem na počasí, nebo lépe řečeno teplotní podmínky, panující na nejmenším kontinentu naší zeměkoule. V únoru panuje v Austrálii stále ještě léto, takže jsme se rozhodli vyrazit nejprve směrem na "chladnější" jih, abychom za prvé využili hezkého počasí a za druhé se vyhnuli šíleným horkům na severu země (jak se později dočtete - neúspěšně). Cesta do rudého centra už potom spadá do začínajícího podzimu a stejně tak i návštěva subtropického Queenslandu. Trasu jsme teda do větších či menších podrobností měli naplánovanou, teď už nám chybí jenom to nejdůležitější - víza a letenky.
Teď už začalo jít do tuhého. Do této chvíle jsme sice všichni chtěli jet do Austrálie, ale říkali jsme si, že víza to všechno rozhodnou. Rozhodnou to, kdo opravdu chce jet a kdo o tom jenom mluví.
V cestovní kanceláři Austropa v Revoluční ulici v Praze jsem si vyzvednul formuláře na žádost o vízum, rozdal kamarádům a…, nikdo nezklamal. Alespoň prozatím, ale o tom až později. A tak jsme, po několika společných návštěvách v dnes už bohužel neexistující restauraci autosalónu NHCar v Lazarské ulici, vyplnili společně žádosti a s nimi související papíry.
V neděli, 22.10.2000, jsem tak mohl s Pavlem konečně vyrazit se všemi formuláři a pasy do Vídně, resp. Korneuburgu ke svým příbuzným. To proto, že v Praze je pouze australský konzulát, který víza nevyřizuje. Existovala tu sice ještě možnost nechat všechno na cestovní kanceláři Austropa, ale my jsme se rozhodli mít všechno pod vlastní kontrolou. Spojili jsme příjemné s ještě příjemnějším a vzali si s sebou i kola. Mohli jsme tak ještě v neděli vyrazit na kolech "po ostrově" do krásného města na Dunaji. Kdo Vídeň zná, ví o čem mluvím.
V pondělí 23.10.2001 brzo ráno jsme vyjeli autem na australské velvyslanectví, ale naše cesta trvala asi 5 minut. Na dálnici do Vídně se stala bouračka, dálnici zavřeli a tak veškerý ranní provoz, a že není zrovna malý, jel nebo spíše stál na souběžně vedoucí státní silnici. A tak jsme začali rovnou v zácpě. To velmi nabouralo náš úmysl dostat se na velvyslanectví jako první a mít alespoň teoretickou šanci dostat vízum ještě ten samý den. Dorazili jsme asi 45 minut po otevření a před námi tak bylo už asi 10 žadatelů. Měli jsme však štěstí, protože většina z nich tam byla poprvé a tak nevěděli o strojku na pořadová čísla. My ale ano (velvyslanectví jsem navštívil kvůli bližším informacím už v srpnu) a tak jsme se dostali na úžasné 4. místo. Šance teda nakonec žila… Zpočátku se to sice trochu vleklo, nahluchlý důchodce se špatnými žádostmi nebo dvojice mladých Slováků, která taky nebyla příliš v obraze s tím, co vlastně chce. Takže asi po hodině a půl čekání jsme se dostali nařadu - odevzdali jsme naše žádosti s pasy, zaplatili každý 580,- šilinků a s očekáváním a "příkazem" si sedli zpět do čekárny. Že by? A taky že jo! Za další asi hodinu čekání jsme byli vyzváni a dostali naše vytoužená víza! Bez komplikací a na počkání. To je teda BOMBA!!! Takže navíc ušetříme ještě za jednu cestu do Vídně. Existuje i možnost doručení poštou na adresu, ale věřte poště.. Ještě malou informaci závěrem - pracovnice na velvyslanectví ve Vídni mluví česky, slovensky, německy i anglicky, podle toho, na kterou narazíte. Komunikace v angličtině, případně v němčině by však neměla být problém pro žádnou z nich. Víza bychom teda měli.
Letenky jsme měli pro jistotu zarezervované už od září u společnosti Lauda Air (resp. Austrian Airlines). Byla určitě jedna z nejlevnějších mezi renomovanými společnostmi a své sehrál v rozhodování určitě i směr letu. Z Prahy do Sydney se letí "přes Vídeň" tak jako tak. Tak proč si prodlužovat už tak šíleně dlouhý let ještě cestou na druhou stranu, ať už do Londýna nebo Frankfurtu?
Letenky jsme považovali za druhou "pojistku", kdo určitě odletí. Přesto se to všechno začalo komplikovat. Po zaplacení zálohy někdy v listopadu měla Mirka tu smůlu v práci, že nedostala 6 týdnů slíbené dovolené. Takže nakonec poletí o týden později, my na ní ten týden počkáme v Sydney. Je to sice trochu proti původnímu plánu, ale co se dá dělat. Původní, alespoň teoretické úvahy o návštěvě Tasmánie, tak vzaly definitivně za své.
Ta hlavní jobovka však přišla v pondělí 16.12.2000. To jsem se ráno z mailu dočetl, že Lucka s námi nakonec nepoletí. Dostala nějakou super nabídku na reklamní kampaň, co se prý neodmítá. Ještě jsme s Pavlem mysleli, že se jedná o nejapný vtip :-), ale po telefonickém ujištění jsme zjistili, že se opravdu o vtip nejedná. Lucku jsme pochopili, ani jsme se nesnažili ji moc přemlouvat. Ale jestli to tak půjde dál…
A přišel 8. únor 2001 - deset dní do odletu! Naše zbylá trojice jde doplatit a vyzvednout si letenky z Prahy do Sydney. V Atlantis Air Service jde všechno jako po másle, jenom Pavel má později problém se strženou částkou z účtu. Ne však vinou Atlantisů nebo Laudy, ale vinou České spořitelny - inu, pro mě žádné překvapení. Letenka nás přišla na 31 760,- Kč na trasu Praha - Vídeň (Austrian Airlines / Tyrolean Airways) - Kuala Lumpur - Sydney (Austrian Airlines / Lauda Air).
Tak a je tu poslední týden před naším odletem. Teda aspoň co se mě a Pavla týče. Mirka letí, jak už jsem se zmínil, o týden později. Probíhají poslední přípravy, poslední setkání v NHCaru a domluva, co si vzít s sebou, kdo co vezme, kdo bude fotit a kdo filmovat. V práci jsem už duchem na cestě, možná by bylo lepší, kdybych tam ten týden ani nebyl, u Pavla a Mirky je to obdobné.
Poslední, co nám chybí, jsou australské dolary v hotovosti. Dohodli jsme se na 300 $ na osobu, ale jak se ukázalo, sehnat tyto pro nás skoro až exotické peníze v Praze je úkol téměř nadlidský. Prostě nejsou. Naštěstí díky Mirce a jejím kontaktům v bankovní sektoru se nám podařilo získat 277,- $ na hlavu. Veškeré platby jsme stejně plánovali přes kreditky, ale na drobnosti jako pohledy jsme potřebovali hotovost. A také jsme zjistili, že v mnoha více či méně odlehlejších oblastech se dalo platit kartou až od 5 nebo dokonce 10 $ výš.
Tak teď už nám nic nechybí, ještě se rozloučit v práci, doma a s kamarády, zabalit všechno potřebné (snad na nic nezapomeneme - hlavně pas, kartu, letenky a foťák s filmy) a hurá do Austrálie !!!
|